Krátké zprávy

Vypadá to, že z ř. se stal oficiální dohazovač a nějaká jeho kamarádka (bi, otaku) ke mně prý patří... Zatím si ale rozumíme, tak fajn...

Dnes se konala další neslavná oslava, na které jsem zalezla na gauč a četla si Portrait of Mr. W. H. od Oscara Wildea. Nechyběl ožralý nevlastní strýček, dědeček se svou přítelkyní, někdo-jehož-příbuzenský-vztah-ke-mně-neznám a můj oblíbený příbuzný - bývalý mé tety, původem ze Skotska, hrozně fajn člověk, tak moc, že i poté, co se s tetou rozešli, stále je součástí rodiny. A pak hromada uječených děcek poskakujících po trampolíně a otázka: "Tak co kluci?" samozřejmě nesměla chybět.

A kvůli pobytu v Anglii máme už jen měsíc do uzavření známek, zároveň také v květnu probíhají maturity, takže vzniká hrozný bordel...

A včera jsme měli se sborem koncert, což znamená prakticky být ve škole od osmi do oběda, pak jít vrátit knížky do knihovny, jít na zkoušku, jezdit přes půl Prahy v hrozným vedru a nepohodlných botách, zase zkoušet, vyhýbat se druhému sboru, zpívat, čekat než skončí celé představení a v devět se s prázdným žaludkem a špatnou náladou odebrat domů, jít k b2., nechat se vzbudit o jedné průvanem, který mlátí s dveřmi, usnout, vyhnat sestru z baráku, jít nakoupit, dvě hodiny dělat rozbor Erbenovy Kytice a snažit se vymyslet, co má společné Záhořovo lože a Zlatý kolovrat, jet na rodinnou oslavu, vrátit se domů a psát si s někým, koho vám ř. dohodil a nakonec psát do svého článku na blogu nesmyslně dlouhé čapkovské věty, které zabírají celý odstavec.

Světlo

 Drabble. Tak jsme si tak povídaly s b2. o tom, co je na psaní nejtěžší - obě dvě jsme se záhadně shodly na tom, že to je pojmenovávání. Třeba názvy těhle textů v mém počítači jsou typu: Izzyyy drabble.unfinished nebo taky shorite (překlep, už ani nevím jak vzniklý)
 ________________________________________________________________________
Panika zachvátila celé jeho tělo. Marně se snažil vymanit z ledově reálné kazajky.
A tak vzdal boj a upřel oči do stropu.
Cítil horkou tekutinu, pomalu drásající jeho tváře, zatímco jiná - rudě zbarvená, vytvářela louži pod jeho hlavou. Příjemná prázdnota se rozlévala po celém těle, dokud nezahalila i jeho končetiny, dokud nezamlžila obraz, který viděl.
Z dálky slyšel hlasy - byly ale rozmazané, jako jeden z těch obrazů, kdy musíte poodstoupit, abyste ve skutečnosti poznali daný objekt. Snažil se ignorovat vše co se dělo kolem, vypnout, soustředit se na žahavé škrábání kolem jeho zápěstí a mělký způsob, jakým dýchal. Zatlačit všechny myšlenky daleko do té části vaší mysli, kde vás muž ve sklepě mlátí opaskem a sídlí všechny vaše vražedné úmysly.
Víš vůbec co je to světlo? A on řekl ano, protože si byl jistý tím, že existuje, jen ne tu, v jeho životě, duši, očích, domě, v tomto momentu, který se zdrcující silou pomalu padal na jeho hruď. Nebyl to Bůh - to ani náhodou, osoba která stvoří vše toto utrpení musela být zlovolná a jeho duše barvy hořké čokolády, nicméně něco lepšího než on sám. Čistě bílého - zároveň však obsahujícího všechny barvy spektra, spojené v precizně namalovanou svatozář.

Requiem

Líčení/povídka: Requiem (Shizaya, fanfikce, násilí, krev, angst, smrt)

 Tohle se už objevilo na mém starém blogu. Mám k tomu silný citový vztah a napsala jsem to těsně po tom překladu. Také je to na tom vidět, objevují se zde podobné slovní obraty atd. Lze to číst i bez pojmu o postavách. Nehledejte tu nic pod povrchem, je to prakticky jen vylíčení situace.
 Durarara!! (Shizuo a Izaya také) mi nepatří.

________________________________________________________________________

Neukaž mu, že se bojíš. Monstra tě pozřou vcelku chlapečku, pochutnají si na tobě a tvých vnitřnostech.

                       Odkdy jsou monstra schopna sežrat monstra?

Hledej v jeho očích, hledej známku lidskosti (marně) a hlavně nenech znát svůj strach, protože zvíře vycítí tvé obavy a přetvoří je ve tvé slabosti. A z těch už jen kovově čiší smrt - pomalá a bolestivá, a tak doufej, že si nevšimne neklidu v tvé duši. Modli se k Bohu, možná je to jediný způsob jakým můžeš uniknout z této situace. Nenavazuj kontakt s karmínovými orbami umístěnými zákeřně přímo nad tvými, ignoruj jeho mělký dech na tvé klíční kosti, protože instinkt ti říká, že z tohohle se už nevyvlečeš, že tentokrát už je z tebou konec, šmik- tou krásnou hračkou, kterou svírá ve svých prstech - a už bys nevnímal nic. Nemysli na to jak ledově ostrá musí být čepel toho nože, jak by tě zaštípla, než by se z tebe vyvalila všechna ta krev, protože by tě to akorát dohnalo k šílenství.

Vnímej mé rady sakra, teď si všiml záblesku strachu hluboko ve tvých kávových očích, jeho liščí úsměv nabere větších rozměrů a zašklebí se na tebe, nohama objímá tvůj pas a tiskne tě k zemi, nůž výhružně přiložený k tvému hrdlu, obličej nebezpečně blízko, zkroucený v dravém výrazu, když hledá důkazy o tvé neschopnosti, trofej za to, že srazil zrůdu na kolena.

A následuje tvá největší chyba, když se vaše zraky setkají- ne, když dovolíš aby se setkaly a on se rozhodne pohnout, krátké trhnutí rukou a ty stiskneš víčka v očekávání nejhoršího, téměř cítíš tu tence precizní bolest, která ale... nepřichází? Po chvíli  zase užasle vzhlédneš a všimneš si překvapivě hladkého ostří jak tančí po tvé tváři, zatím ani kapka rudé tekutiny nebyla prolita a tak doufáš že se z něj nějakým zázrakem stal člověk, že hluboko v tom neexistujícím srdci našel soucit pro zvíře jako jsi ty. Málem by ses zasmál vlastní naivitě, když se po chvíli přiblíží ke koutku tvých rtů a červeně si kreslí po tvém obličeji, pomalu táhne krvavou linii směrem k tvému oku, kde se konečně zastaví a sleduje, jak se rýha pomalu zaplňuje barvou, neskrývaně zvědavý pohled, když jedním prsteny ověnčeným prstem dloubne do rozedrané kůže. A ty lituješ, že ses nechal chytit do pasti, že už nemáš sílu, nezvládneš se zvednout, odhodit ho a pak rozpůlit jeho lebku, roztříštit ji na matně bílé střepy, pokryté tím samým odstínem vínové, která teď zdobí tvůj obličej. Jen tam bezmocně ležíš a pateticky se třeseš strachy, marnou se stala snaha přesvědčit ho o svém klidu. Vidí tvou rezignaci a pousměje se, protože vyhrál, není potřeba to dělat těžší pro vás oba. Setře pramen vlasů, který se ti přilepil ke tváři a téměř láskyplně na tebe pohlédne, jen aby tě utěšil a ty si pomyslíš, že možná není tak strašné umřít v rukou tohoto muže, že by to mohlo být daleko horší.

Načež vrátí ruku zpět k tvému hrdlu a ty cítíš jak se ti zvyšuje tep, studená nervozita se usazuje v tvém podbřišku a neúmyslně se začneš klepat ještě více. Něco se ti zaseklo v krku, ale ty se neodvážíš už ani polknout.

A pak se rozmáchne a ty zase nic nejprve necítíš, dokud nezačne tvůj krk pálit což se náhle změní v plameny. Vztáhneš nejistou ruku směrem k předpokládané ráně a pohled ti zamlží slzy, když spatříš na svých prstech čerstvou, stále ještě horkou, životem pulzující krev. Oči se ti rozšíří překvapením, a vzlykáš nahlas, je ti už jedno, co si lidé myslí protože-

                       Maminko, já nechci umřít. Bojím se strašidla pod postelí.

Bolest tě ničí pomalu, ale systematicky, žár se usadil v tvé hlavě, zatímco chřadnoucí zima se pomalu rozlézá do konečků tvých prstů a ty víš, že jsi mě měl poslechnout, už není naděje, protože ano, ty tu chcípneš, a jak tak na tebe doléhá realita, ani si nevšimneš, že otupující chlad se rozšířil až k tvému předloktí a do nohou. A ty zase navážeš mlčky kontakt s tím rudookým monstrem nad tebou, zoufale se ho snažíš zeptat 'Proč?' 'Jak?' 'Kdy se z nás stalo toto?'. Tiše vztáhne ukazováček k jedné slze a zachytí ji, zkoumá ji pod mělkým světlem lampy, téměř neznatelně se usměje a ty vidíš, že je konečně šťastný, upřímně šťastný a nevíš proč to i přesto chutná tak hořkosladce. A pak tě obejme, z celého svého srdce, a ty nemáš sílu nad tím moc přemýšlet, víš jenom, že tě to trochu utěšilo, a že původní bolest se změnila ve vybledlé štípání, že tvé celé tělo si už navyklo na studenou prázdnotu, vnímáš už jen teplo vyzařující tělo proti tvému, a ani nevíš, že jsi přestal pateticky ronit slzy nad svým nezměnitelným osudem, už se ani zmateně necukáš, jen tvůj dech je čím dál více mimo rovnováhu a plíce máš jako v ohni.

A žádný potenciální kolemjdoucí by nepochopil, co se v té změti končetin a krve na zemi děje, proč vrah objímá svou oběť a proč jeho oči září jiskrou, která v nich nikdy předtím nebyla, proč na prosincovém vzduchu pomalu mrznoucí tělo zvedne ruku a přitiskne k sobě druhou, mladší a menší postavu, která konečky prstů kreslí zvláštní obrazce po obličeji vyššího a jindy silnějšího muže, jenž se snaží pravidelně oddechovat.

Když se ti konečně zamlží vize, zavřeš oči a soustředíš se na horký výdech proti tvému uchu, vzdálené zvuky asfaltu a brzd, šustění kabátu, když se pohnete, a téměř neslyšný šepot.

"Děkuji."

                 

Last Sight

A/N - volný překlad/převyprávění Last Sight

varování: násilí, krvavé, angst, opakování některých slov/frází

IZUO 

Původně jsem plánovala napsat něco, co by bylo v češtině a inspirované fanfikcí Last Sight, nicméně jsem nonstop koukala na původní text a nakonec se z toho stalo něco mezi překladem a převyprávěním... A můj zmatený text bude zase těžce rozluštitelný...

Last Sight a Durarara!! nepatří mně, jak jinak

_____________________________________________________________________________

Hebké konečky prstů šeptavě putují po tvém obličeji. Pozastaví se u tvých rtů a jen lehounce se o otřou o rozpraskanou kůži zbarvenou krví. Mělký dech unikne z tvé hrudi a ty víš, že nemáš sílu, že tě má ve své dlani a udělá si s tebou cokoliv co si zamane. Opírá se o tebe celou váhou, i přesto ale není moc těžký - za normálních okolností bys ho už dávno shodil na zem. Jenomže něco se stalo, něco je na téhle situaci špatně, a tobě se dělá špatně, jak se ti točí hlava.

"Vždycky za mnou běháš, snažíš se mě chytit. A podívej jak to s tebou dopadlo."

Jeho hlas je jemný, saténový a ty to nenávidíš, nesnášíš jak snadno manipuluje s tvými smysly, ovládá je jako kdyby to byla jen další hra - a pro něj taky možná i je.

Snažíš se zvednout na loktech, ale všechna síla z tebe už dávno vyprchala. Marně se vzpouzíš, on tě ale zatlačí jednou dlaní zpět na krutě hrubý asfalt.

"Kam si myslíš že jdeš?"

Pryč. Daleko. Utéct, musíš, víš to a už ani neformuješ správně věty, motají se ti slova v hlavě, záchvat paniky a-

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Nemůžeš teď ztratit svou racionalitu.

Vytáhne z kapsy nůž ostrý jako jeho přimhouřené oči, které se do tebe zabodávají, na tváři ten ďábelský úsměv, přilne k tobě blíž a přitiskne ostří k pulzujícímu bodu na krku. Ne příliš - ještě tě nechce zabít, ne, ale dost na to, aby uniklo několik kapek ve tmě až černé krve, kterou zachytí před tím než stihne dopadnout na zem a roztříštit se na tisíce krystalů. Vztáhne ruku k tvé tváři a rozmaže rudou tekutinu hrubým trhnutím, vypadáš jako kdybys měl zvláštně podbarvený monokl.

Položíš hlavu zpět na zem abys unikl oceli, která by tě tak jednoduše, jedním rychlým pohybem mohla připravit o vše, co jsi kdy měl, o tvou patetickou existenci. Snažíš se uniknout tomu ničivému pohledu, který tě s radostí porcuje na kusy.

Měl jsi ho zahnat, tak jak to vždy děláš, nicméně teď jste se octli v téhle uličce a on získal všechnu kontrolu. Nemohl jsi s tím nic udělat, ne když jsi v tomhle stavu. Pomalu se skloní nad tvůj obličej, cítíš jeho klidné srdce tikat proti tvému divoce bušícímu orgánu, jako by na tobě ležel. Opatrně vezme do dlaně tvou tvář a přejede palcem po kůži pod okem, opatrně, snad i s jistou sentimentalitou. A tak to nemá být. Co to vůbec dělá? A proč se chová tak zatraceně něžně?

Zavřeš oči, zamračíš se. Proč se vůbec nabráníš? Snažíš se přesvědčit sám sebe, že je to kvůli zbrani, kterou drží tak nebezpečně blízko tvého krku. Nebo nechceš vyplýtvat zbývající energii, šetříš si ji na případ nouze. Ale ve skutečnosti odpověď neznáš. Neumíš si přiznat, že by ses ho mohl ve skutečnosti bát, mít strach z jeho ubohých triků. Kolik let jsi už za ním utíkal, pronásledoval jej, myslel sis že máš vše pod kontrolou? Nicméně nejspíš jsi jen vyděšený, protože nechceš umřít v rukou někoho tak nechutně odporného - někoho kdo není ani člověk.

Pootevřeš oči a spatříš jej stále tak blízko u svého vlastního obličeje. Kdyby chtěl, mohl by tě teď zabít a nic by ho nezastavilo.

Odvrátíš svůj zrak a pozoruješ nebe. Je vybarvené kysele tmavou barvou, hvězdy nejsou vidět kvůli městským světlům. Není černé. A ty chceš vidět hvězdy, protože z nějakého důvodu víš, že by to mohla být tvá poslední šance.

Surově tě uchopí za bradu a otočí zpět k sobě. V jeho rudě kaštanových očích září zloba. Vždycky se ti líbily jeho oči. Miloval si na něm spoustu věcí. Možná kdyby byl mrtvý, měl bys ho mnohem radši. Nenávidíš jeho hlas, jeho povahu, způsob jakým zachází s lidmi. Ale zbožňuješ ty oči. Spolkneš formující se překážku v tvém krku, bolí tě rty. Jsou rozedrané, pomalované stroužky krve.

"Měl bys hledět jenom na mě."

Tu větu procedí mezi zuby. Žárlit na noční nebe - jak typicky patetické pro někoho jako je on. Vypadá jako had, který každou chvíli zaútočí. Smrt by byla rychlá, nejspíš bys ani nepostřehnul že se něco děje, dokud by se ti nezačala valit z těla krev a ty bys neřval v agonii. Sníží své rty k tvým, zlehka se dotýkají a pomalu jimi začne pohybovat. Ten pocit je krásný, nesnaží se být příliš dominantní ani ti nepůsobí zbytečnou bolest. Je to jen něžný (ach ano, zase se tě dotýká tím způsobem), hořkosladký polibek, s nádechem nadřazenosti z jeho strany. Chce abys pochopil, že teď kontroluje vše co se stane. Může si dělat cokoliv, co se mu zachce. Chytne do prstů tvou bradu a jeho oči se rozšíří překvapením když vyplýtváš několik svých posledních sil a roztřeseně odstraníš pramen uhlově černých vlasů z jeho čela.

"Copak, líbí se ti co vidíš?"

Neodpovídáš, vyschlá ústa ti zabraňují ve formování slov natož vět.

"Chci být poslední věc, kterou na tomto světě spatříš," pokračuje.

Pozvedne tvůj nůž k tvému levému oku a ty se začneš zmítat, když ti zděšeně dojde, k čemu se chystá. Ale je to k ničemu, teď jsi moc slabý a jednoho dne by tak jako tak dosáhl svého cíle. Jsi zmrzlý strachy, když vidíš jak se k tobě přibližuje čepel, zatímco on má na sobě svůj predátorský úsměv. Cítíš ostrou, neskutečně reálnou bolest, když přitiskne nůž pod tvé oční víčko.

"Chci být poslední obraz v tvé mysli," zašeptá.

Větší tlak, pomalu se probojovává do tvého očního důlku, začínáš řvát, ječet, v agonii, utrpení je nesnesitelné. Zlomené výkřiky proříznou klidný vzduch této noci. Roztrhají tvůj krk na kusy, derou tě neskutečnou silou, ale to nevnímáš, jen tu šílenou a nesnesitelnou sílu, s kterou tě ničí, když ponoří své prsty do důlku a kroutivým pohybem vytrhne oční bulvu, lepkavě čerstvou v jeho ruce. Slyšíš ty vzlykavě mokré zvuky, když ji stiskne a zahodí. Chce se ti brečet, ale už nemůžeš, už ne. Maniakální výraz se objeví tam, kde ještě před chvíli byl poměrně pokojný, ale vidíš jej jen rozmazaně, vize se ti zatemňuje. Vše co slyšíš je jeho šílený smích, vsadil by ses, že jeho oči nejsou tak krásné jako kdysi bývaly. Krev ti vytéká zpod levého víčka, pomalu se přelévá na opuštěnou ulici. Už se nemůžeš pořádně soustředit, ani nevíš jestli ty zvuky, které už ani neumíš identifikovat, stále ještě pocházejí od tebe. Nevíš jestli jeho smích je tu i ve skutečnocti. Bolest, trýzeň, bodání, pálení, vše je to tak vzdálené. Jsi v šoku. Už ani nevnímáš, když ti vyrve i druhé oko. Nic už nevidíš, je jen tma, prázdnota a bolest. Senzace jeho rtů na tvých očníh důlcích, krev všude kolem. Odhrne ti vlasy z obličeje. A zase ty něžné lehké polibky se snášejí na tvé čelo. Poté se odtáhne, slyšíš jak vstává, váha z tvé hrudi se zvedne. Náhle je to vše tak prázdné, kolem tebe je zima. Cítíš se ztracen.

Uchechtnutí a je pryč. Jsi sám, osamělý.

Už nikdy neuvidíš to krásné nebe s hvězdami.

Sníh

Drabble: sníh 
Neptejte se mě, co se mi honilo v hlavě, když jsem tohle psala. Pamatuji si jen, že jsem seděla před oknem do zahrady a venku byla sněhová bouřka a mně se začalo dělat fyzicky špatně. A tak vzniklo tohle krátké něco. Celkem se mi líbí, i když je hodně nesrozumitelné.


Topím se. Zvláštní pocit klaustrofobie svírá můj žaludek, ale nemůžu se pohnout, nemůžu odtrhnout oči od strhující podívané, ze které se mi točí hlava v bíle odstrašujících spirálách. Pozoruji spoušť nekonečna bezvýznamných vloček na zamrzlou zem a stromy v bílých kokonech.

A nemůžu se přestat ničit tím pohledem, kvůli kterému se mi chce skočit, ukončit něco - ani nevím co, hlavně ať už to přestane a vymizí z mé hlavy, protože se začínám třást strachem. Umírám s každou pavučinkou, která se uchytí na okenním parapetu. Naproti sedí sousedka s falešně blond vlasy a ukazuje svému dítěti, co se děje venku. 'Uteč!' 'Nekoukej na to!' chce se mi zakřičet ale jsem ztracená, nemůžu se hnout protože jsem sama sebe uvěznila v paranoidním vnitřku svého vesmíru.

Dělají se mi mžitky před očima - sněhová bouře zesílila.

Bouřka - líčení

Líčení: oblíbené počasí
Tohle jsem psala někdy v únoru do školy - téma bylo líčení našeho oblíbeného počasí. Pamatuji si, že jsem ve škole dodělávala stylistickou korekturu, nicméně to už nebudu řešit. Vlastní názor? Ani se mi moc nelíbí, nevím, něco tomu chybí. Má to hrozně školní nádech... Fuj... Na druhou stranu to není úplně strašné a vzhledem k tomu, že bych si tu ráda svou práci archivovala, se mi to hodí.

 Už s prvním zahřměním v dálce jsem si dala vařit vodu do konvice a nechala se obejmout teplou, zároveň i vzdušnou látkou mé oblíbené mikiny. Opatrně jsem donesla již hotovou kávu na stůl, kde zaujala místo vedle tmavého přístroje a několika pestrobarevných tužek se zuboženými hroty.

 Mé oči automaticky vystřelily směrem k oknu, když celou místnost - doteď ponořenou v uklidňujícím a mně dobře známém šeru - šokovala náhle sekunda drasticky bílého světla. Venku byla městsky falešná, rudě podbarvená tma. Jednotlivé slzičky se promítaly před pouliční lampou v rohu. S pomocí té podtrhly svůj tvar, jakožto důkaz své existence - zoufalý pokus dát své bytí ostatním na vědomí, než je umlčí pád na asfaltový chodník - nevyhnutelně krutá a krutě nevyhnutelná, téměř bezhlučná smrt.

 Opakující se proces náhle přehlušil řev, při kterém mě lehce zamrazilo. Ten zvuk byl tak blízko, že jsem si občas naivně představovala, že bych se jej mohla dotknout, opatrně tu neforemnou zrůdu pohladit a utišit její hněv. Ta však ale rychle utichla a zase mě uklidňovaly už jen tlumené útoky dešťových kapek na sklo mého okna. Na okamžik se v dálce po nebi rozmáchla několikrát nalomená, stříbrná linie, odvádějící pozornost od přemnožení nyní již všudypřítomných louží. A zase ten ohlušující výkřik z nebes, nebo snad raději vrčení.

 Naslepo jsem nahmatala hrnek horké tekutiny a přiložila jej k vyprahlým rtům, prožívajíc každou sekundu intenzivněji než se mi nabídne kdy jindy. Vnímám zároveň fortissimo formující se na nyní již tmavší, oranžově šedé obloze, tak lehce šeptající teplo rozlézající se mi po konečcích prstů, dokud nejsem nucena nádobu položit. V uších se slévá dohromady šumění deště a bušení na okno, ty však občas přehluší hromy. Jenom racionální myšlení mi zabraňuje vyběhnout ven, protože je přece někdy před půlnocí a mohla bych přece nastydnout a bůhvíco ještě. Avšak nepodléhání každému impulzu - to nás dělí od zvířat.

 Proto se spokojím jen s pohledem na to, co se děje venku, se vzpomínkami, které přehluší jiné - pro ostatní mnohem významnější - vzpomínky. Proto se z neznámého důvodu usadí obyčejná letní bouřka v mé hlavě, zatímco několik rozhovorů s lidmi, které už v životě neuvidím, vymizí do prázdna, odkud není návratu.

~nový začátek - zaměření blogu - ostatní kecy~

Dokonce jsem zatím nerozdala odkazy na svůj starý blog a lidem, kteří moje internetové blábolení (konečně) můžou spatřit, a už čelím ďábelské záležitosti pod jménem 'první článek'. Tedy příspěvek, pokud chci mluvit blogspotsky. A jsem šťastná, že jsem tu, blog.cz si pořád nesrovnal počítání návštěvnosti (a byla bych pokrytec, kdybych řekla, že mě nezajímá jestli někdo vůbec zavadí pohledem o texty, se kterými se slušnou dobu dřu. Navíc po jejich poslední designové úpravě už to nemělo vůbec cenu.

Zatím jsem si nic moc neprováděla s designem blogu a celkem mi to vyhovuje.

Nicméně, konec kecání - asi bych se měla dostat k pointě celé věci. Totiž že neměním pouze adresu, ale také zaměření. Rozhodla jsem se, že nadále budou moje příspěvky hlavně moje literární, popřípadě výtvarné pokusy. Proto jsem taky vybrala tenhle název (šuplíkoid, jakože povídky do šuplíku, chápete? Chápete? Já vím, trapný). Přece jen se u mě teď (a jsem za to náležitě vděčná) žádné drama neděje.

Tak a pozor. Nově se tu kromě regulérních povídek a líčení bude hodně objevovat fanfikce - pokud ano, nejspíše to bude pouze Shizuo a Izaya z Durarara!! Ti, kteří je neznají ale nemusí být zklamaní - hodně povídek s nimi je spíše pouze napsaných podle jejich charakteru - dokonce ani nezmiňuji jejich jména, takže jsou prakticky pro všechny. Aby v tom pak nebyl zmatek, budu je nějak (uvidíme jak) rozlišovat.

A když už tak končím s tím "deníčkováním", alespoň tu stručně shrnu, co se současně děje u mě doma.

Včera jsem měla koncert se sborem - to znamená zkouška od dvou a pak se přesouvat do Muzea Hudby a zpívat až do asi osmi (?), což mi ztěžovala rýma a nesnesitelná bolest hlavy (nakonec jsem usnula nejlepší kámošce -znáte jako b2.- na rameně). V červnu jedeme se školou na dva týdny do Anglie, na což se neskutečně těším. Jinak je vše fajn - relativně.

Víte co? Jsem spokojená. Podařilo se mi napsat relativně dlouhý článek, s nějakou pointou (dobře, sice ne bůhvíjakou, ale stejně), snad bez závažných pravopisných chyb a... no to bude asi vše. Takže se mějte, uvidíme se tu (uslyšíme? přečteme? upíšeme? .... ok, já toho už raději nechám).

-v. AliceW

P.S. Nevím proč, ale nějak jsem se stala závislou na téhle písničce