Bouřka - líčení

Líčení: oblíbené počasí
Tohle jsem psala někdy v únoru do školy - téma bylo líčení našeho oblíbeného počasí. Pamatuji si, že jsem ve škole dodělávala stylistickou korekturu, nicméně to už nebudu řešit. Vlastní názor? Ani se mi moc nelíbí, nevím, něco tomu chybí. Má to hrozně školní nádech... Fuj... Na druhou stranu to není úplně strašné a vzhledem k tomu, že bych si tu ráda svou práci archivovala, se mi to hodí.

 Už s prvním zahřměním v dálce jsem si dala vařit vodu do konvice a nechala se obejmout teplou, zároveň i vzdušnou látkou mé oblíbené mikiny. Opatrně jsem donesla již hotovou kávu na stůl, kde zaujala místo vedle tmavého přístroje a několika pestrobarevných tužek se zuboženými hroty.

 Mé oči automaticky vystřelily směrem k oknu, když celou místnost - doteď ponořenou v uklidňujícím a mně dobře známém šeru - šokovala náhle sekunda drasticky bílého světla. Venku byla městsky falešná, rudě podbarvená tma. Jednotlivé slzičky se promítaly před pouliční lampou v rohu. S pomocí té podtrhly svůj tvar, jakožto důkaz své existence - zoufalý pokus dát své bytí ostatním na vědomí, než je umlčí pád na asfaltový chodník - nevyhnutelně krutá a krutě nevyhnutelná, téměř bezhlučná smrt.

 Opakující se proces náhle přehlušil řev, při kterém mě lehce zamrazilo. Ten zvuk byl tak blízko, že jsem si občas naivně představovala, že bych se jej mohla dotknout, opatrně tu neforemnou zrůdu pohladit a utišit její hněv. Ta však ale rychle utichla a zase mě uklidňovaly už jen tlumené útoky dešťových kapek na sklo mého okna. Na okamžik se v dálce po nebi rozmáchla několikrát nalomená, stříbrná linie, odvádějící pozornost od přemnožení nyní již všudypřítomných louží. A zase ten ohlušující výkřik z nebes, nebo snad raději vrčení.

 Naslepo jsem nahmatala hrnek horké tekutiny a přiložila jej k vyprahlým rtům, prožívajíc každou sekundu intenzivněji než se mi nabídne kdy jindy. Vnímám zároveň fortissimo formující se na nyní již tmavší, oranžově šedé obloze, tak lehce šeptající teplo rozlézající se mi po konečcích prstů, dokud nejsem nucena nádobu položit. V uších se slévá dohromady šumění deště a bušení na okno, ty však občas přehluší hromy. Jenom racionální myšlení mi zabraňuje vyběhnout ven, protože je přece někdy před půlnocí a mohla bych přece nastydnout a bůhvíco ještě. Avšak nepodléhání každému impulzu - to nás dělí od zvířat.

 Proto se spokojím jen s pohledem na to, co se děje venku, se vzpomínkami, které přehluší jiné - pro ostatní mnohem významnější - vzpomínky. Proto se z neznámého důvodu usadí obyčejná letní bouřka v mé hlavě, zatímco několik rozhovorů s lidmi, které už v životě neuvidím, vymizí do prázdna, odkud není návratu.