Last Sight

A/N - volný překlad/převyprávění Last Sight

varování: násilí, krvavé, angst, opakování některých slov/frází

IZUO 

Původně jsem plánovala napsat něco, co by bylo v češtině a inspirované fanfikcí Last Sight, nicméně jsem nonstop koukala na původní text a nakonec se z toho stalo něco mezi překladem a převyprávěním... A můj zmatený text bude zase těžce rozluštitelný...

Last Sight a Durarara!! nepatří mně, jak jinak

_____________________________________________________________________________

Hebké konečky prstů šeptavě putují po tvém obličeji. Pozastaví se u tvých rtů a jen lehounce se o otřou o rozpraskanou kůži zbarvenou krví. Mělký dech unikne z tvé hrudi a ty víš, že nemáš sílu, že tě má ve své dlani a udělá si s tebou cokoliv co si zamane. Opírá se o tebe celou váhou, i přesto ale není moc těžký - za normálních okolností bys ho už dávno shodil na zem. Jenomže něco se stalo, něco je na téhle situaci špatně, a tobě se dělá špatně, jak se ti točí hlava.

"Vždycky za mnou běháš, snažíš se mě chytit. A podívej jak to s tebou dopadlo."

Jeho hlas je jemný, saténový a ty to nenávidíš, nesnášíš jak snadno manipuluje s tvými smysly, ovládá je jako kdyby to byla jen další hra - a pro něj taky možná i je.

Snažíš se zvednout na loktech, ale všechna síla z tebe už dávno vyprchala. Marně se vzpouzíš, on tě ale zatlačí jednou dlaní zpět na krutě hrubý asfalt.

"Kam si myslíš že jdeš?"

Pryč. Daleko. Utéct, musíš, víš to a už ani neformuješ správně věty, motají se ti slova v hlavě, záchvat paniky a-

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Nemůžeš teď ztratit svou racionalitu.

Vytáhne z kapsy nůž ostrý jako jeho přimhouřené oči, které se do tebe zabodávají, na tváři ten ďábelský úsměv, přilne k tobě blíž a přitiskne ostří k pulzujícímu bodu na krku. Ne příliš - ještě tě nechce zabít, ne, ale dost na to, aby uniklo několik kapek ve tmě až černé krve, kterou zachytí před tím než stihne dopadnout na zem a roztříštit se na tisíce krystalů. Vztáhne ruku k tvé tváři a rozmaže rudou tekutinu hrubým trhnutím, vypadáš jako kdybys měl zvláštně podbarvený monokl.

Položíš hlavu zpět na zem abys unikl oceli, která by tě tak jednoduše, jedním rychlým pohybem mohla připravit o vše, co jsi kdy měl, o tvou patetickou existenci. Snažíš se uniknout tomu ničivému pohledu, který tě s radostí porcuje na kusy.

Měl jsi ho zahnat, tak jak to vždy děláš, nicméně teď jste se octli v téhle uličce a on získal všechnu kontrolu. Nemohl jsi s tím nic udělat, ne když jsi v tomhle stavu. Pomalu se skloní nad tvůj obličej, cítíš jeho klidné srdce tikat proti tvému divoce bušícímu orgánu, jako by na tobě ležel. Opatrně vezme do dlaně tvou tvář a přejede palcem po kůži pod okem, opatrně, snad i s jistou sentimentalitou. A tak to nemá být. Co to vůbec dělá? A proč se chová tak zatraceně něžně?

Zavřeš oči, zamračíš se. Proč se vůbec nabráníš? Snažíš se přesvědčit sám sebe, že je to kvůli zbrani, kterou drží tak nebezpečně blízko tvého krku. Nebo nechceš vyplýtvat zbývající energii, šetříš si ji na případ nouze. Ale ve skutečnosti odpověď neznáš. Neumíš si přiznat, že by ses ho mohl ve skutečnosti bát, mít strach z jeho ubohých triků. Kolik let jsi už za ním utíkal, pronásledoval jej, myslel sis že máš vše pod kontrolou? Nicméně nejspíš jsi jen vyděšený, protože nechceš umřít v rukou někoho tak nechutně odporného - někoho kdo není ani člověk.

Pootevřeš oči a spatříš jej stále tak blízko u svého vlastního obličeje. Kdyby chtěl, mohl by tě teď zabít a nic by ho nezastavilo.

Odvrátíš svůj zrak a pozoruješ nebe. Je vybarvené kysele tmavou barvou, hvězdy nejsou vidět kvůli městským světlům. Není černé. A ty chceš vidět hvězdy, protože z nějakého důvodu víš, že by to mohla být tvá poslední šance.

Surově tě uchopí za bradu a otočí zpět k sobě. V jeho rudě kaštanových očích září zloba. Vždycky se ti líbily jeho oči. Miloval si na něm spoustu věcí. Možná kdyby byl mrtvý, měl bys ho mnohem radši. Nenávidíš jeho hlas, jeho povahu, způsob jakým zachází s lidmi. Ale zbožňuješ ty oči. Spolkneš formující se překážku v tvém krku, bolí tě rty. Jsou rozedrané, pomalované stroužky krve.

"Měl bys hledět jenom na mě."

Tu větu procedí mezi zuby. Žárlit na noční nebe - jak typicky patetické pro někoho jako je on. Vypadá jako had, který každou chvíli zaútočí. Smrt by byla rychlá, nejspíš bys ani nepostřehnul že se něco děje, dokud by se ti nezačala valit z těla krev a ty bys neřval v agonii. Sníží své rty k tvým, zlehka se dotýkají a pomalu jimi začne pohybovat. Ten pocit je krásný, nesnaží se být příliš dominantní ani ti nepůsobí zbytečnou bolest. Je to jen něžný (ach ano, zase se tě dotýká tím způsobem), hořkosladký polibek, s nádechem nadřazenosti z jeho strany. Chce abys pochopil, že teď kontroluje vše co se stane. Může si dělat cokoliv, co se mu zachce. Chytne do prstů tvou bradu a jeho oči se rozšíří překvapením když vyplýtváš několik svých posledních sil a roztřeseně odstraníš pramen uhlově černých vlasů z jeho čela.

"Copak, líbí se ti co vidíš?"

Neodpovídáš, vyschlá ústa ti zabraňují ve formování slov natož vět.

"Chci být poslední věc, kterou na tomto světě spatříš," pokračuje.

Pozvedne tvůj nůž k tvému levému oku a ty se začneš zmítat, když ti zděšeně dojde, k čemu se chystá. Ale je to k ničemu, teď jsi moc slabý a jednoho dne by tak jako tak dosáhl svého cíle. Jsi zmrzlý strachy, když vidíš jak se k tobě přibližuje čepel, zatímco on má na sobě svůj predátorský úsměv. Cítíš ostrou, neskutečně reálnou bolest, když přitiskne nůž pod tvé oční víčko.

"Chci být poslední obraz v tvé mysli," zašeptá.

Větší tlak, pomalu se probojovává do tvého očního důlku, začínáš řvát, ječet, v agonii, utrpení je nesnesitelné. Zlomené výkřiky proříznou klidný vzduch této noci. Roztrhají tvůj krk na kusy, derou tě neskutečnou silou, ale to nevnímáš, jen tu šílenou a nesnesitelnou sílu, s kterou tě ničí, když ponoří své prsty do důlku a kroutivým pohybem vytrhne oční bulvu, lepkavě čerstvou v jeho ruce. Slyšíš ty vzlykavě mokré zvuky, když ji stiskne a zahodí. Chce se ti brečet, ale už nemůžeš, už ne. Maniakální výraz se objeví tam, kde ještě před chvíli byl poměrně pokojný, ale vidíš jej jen rozmazaně, vize se ti zatemňuje. Vše co slyšíš je jeho šílený smích, vsadil by ses, že jeho oči nejsou tak krásné jako kdysi bývaly. Krev ti vytéká zpod levého víčka, pomalu se přelévá na opuštěnou ulici. Už se nemůžeš pořádně soustředit, ani nevíš jestli ty zvuky, které už ani neumíš identifikovat, stále ještě pocházejí od tebe. Nevíš jestli jeho smích je tu i ve skutečnocti. Bolest, trýzeň, bodání, pálení, vše je to tak vzdálené. Jsi v šoku. Už ani nevnímáš, když ti vyrve i druhé oko. Nic už nevidíš, je jen tma, prázdnota a bolest. Senzace jeho rtů na tvých očníh důlcích, krev všude kolem. Odhrne ti vlasy z obličeje. A zase ty něžné lehké polibky se snášejí na tvé čelo. Poté se odtáhne, slyšíš jak vstává, váha z tvé hrudi se zvedne. Náhle je to vše tak prázdné, kolem tebe je zima. Cítíš se ztracen.

Uchechtnutí a je pryč. Jsi sám, osamělý.

Už nikdy neuvidíš to krásné nebe s hvězdami.