Vypadá to, že z ř. se stal oficiální dohazovač a nějaká jeho kamarádka (bi, otaku) ke mně prý patří... Zatím si ale rozumíme, tak fajn...
Dnes se konala další neslavná oslava, na které jsem zalezla na gauč a četla si Portrait of Mr. W. H. od Oscara Wildea. Nechyběl ožralý nevlastní strýček, dědeček se svou přítelkyní, někdo-jehož-příbuzenský-vztah-ke-mně-neznám a můj oblíbený příbuzný - bývalý mé tety, původem ze Skotska, hrozně fajn člověk, tak moc, že i poté, co se s tetou rozešli, stále je součástí rodiny. A pak hromada uječených děcek poskakujících po trampolíně a otázka: "Tak co kluci?" samozřejmě nesměla chybět.
A kvůli pobytu v Anglii máme už jen měsíc do uzavření známek, zároveň také v květnu probíhají maturity, takže vzniká hrozný bordel...
A včera jsme měli se sborem koncert, což znamená prakticky být ve škole od osmi do oběda, pak jít vrátit knížky do knihovny, jít na zkoušku, jezdit přes půl Prahy v hrozným vedru a nepohodlných botách, zase zkoušet, vyhýbat se druhému sboru, zpívat, čekat než skončí celé představení a v devět se s prázdným žaludkem a špatnou náladou odebrat domů, jít k b2., nechat se vzbudit o jedné průvanem, který mlátí s dveřmi, usnout, vyhnat sestru z baráku, jít nakoupit, dvě hodiny dělat rozbor Erbenovy Kytice a snažit se vymyslet, co má společné Záhořovo lože a Zlatý kolovrat, jet na rodinnou oslavu, vrátit se domů a psát si s někým, koho vám ř. dohodil a nakonec psát do svého článku na blogu nesmyslně dlouhé čapkovské věty, které zabírají celý odstavec.
Žádné komentáře:
Okomentovat